4. Měnírny a napájecí kabely

Trolejbus.cz > MHD Pardubice > Historie > 4. kapitola

Městské dráhy jsou napájeny zpravidla stejnosměrným proudem o napětí 600 V (nebo 750 V – České Budějovice, Chomutov). Elektrické rozvody těchto parametrů nejsou součástí běžné distribuce, proto si je každý dopravce musel zřídit sám. Základem takového napájení je elektrická stanice nazývaná měnírna, kde se střídavý proud vysokého napětí (v Pardubicích 6 nebo 35 kV) transformuje a usměrňuje do požadované podoby a pak se prostřednictvím sítě napájecích kabelů přivádí do trolejového vedení, které se skládá z řady oddělených úseků. Podoba napájení trolejbusových i tramvajových tratí (tj. průřezy trolejových vodičů, délky napájených úseků, rozmístění napájecích bodů, délky, počty a průřezy napájecích kabelů, nastavení nadproudových ochran, výkony měníren aj.) se navrhuje a ověřuje na základě přísných energetických výpočtů, které se kromě základních elektrotechnických zákonitostí doplněných o řadu bezpečnostních koeficientů musí opírat také o dopravní a terénní profil tratí v dané oblasti (intervaly na linkách, typy použitých vozidel, vzdálenosti zastávek, sklonové poměry atd.).

Pardubická trolejbusová síť o celkové délce přes 27 km dvoustopých tratí se skládá z 18 oddělených úseků a je napájena z pěti měníren opatřených výhradně křemíkovými usměrňovači, které mohou teoreticky dodávat až 19500 A. Rozvinutá délka jednožilových napájecích kabelů o průřezu 500 mm² činí celkem 93 km. Počet napájecích bodů je 27. Všechny pardubické měnírny byly vybaveny zařízeními z ČKD Praha a to i při rekonstrukcích. Výjimkou je pouze poslední akce v Semtíně, kam pronikla i technologie Siemens či ADtranz. Další odstavce pojednávají o jednotlivých měnírnách – provozních, zrušených i fiktivních – v pořadí čísel, které jim byly přiřazeny.

Plánky napájení v jednotlivých obdobích najdete zde >> Historie napájení, aktuální stav potom zde >> Aktuální stav napájení sítě DPmP.

MR 1 – „Stadion“

Tato malá napájecí stanice umístěná v ulici U Stadionu byla zprovozněna v roce 1952 a šest let sama zásobovala proudem celou síť ve městě a trať do Bohdanče až k železničnímu přejezdu u Doubravic. Kabelový rozvod byl nepatrný. Přímo u měnírny byly dva napájecí body – jeden pro úsek k Semtínu a druhý pro střed města včetně oblasti za Chrudimkou. Jediná delší kabelová trasa vedla k Novému bytu, kde bylo napájení směr Jesničánky a Dukla. Takové napájecí schéma sotva vyhovovalo trolejbusové dopravě při jejím zahájení, natož pak v letech pozdějších. Proto nová měnírna MR 3 „Jan“ převzala za měnírnu „Stadion“ část výkonu už v roce 1958 (tratě za Chrudimkou, Jesničánky a Dukla) a postupně ji zatlačila do role měnírny záložní. V roce 1960 byly zbylé dva napájecí body přeloženy od měnírny na třídu ČSLA (dnes Sukova) a k zimnímu stadionu. Napájení trati do chemické oblasti bylo řešeno tak, že celý propojený úsek od centra až do Semtína z jedné strany napájela MR 2 a ze druhé MR 3. Ve špičkách se k nim ještě přidala MR 1.

V měnírně „Stadion“ s primárním napětím 6 kV byly postupně zprovozněny tři rtuťové usměrňovače po 500 A. V prvních letech provozu bylo technologické zařízení velmi přetěžováno, což se projevilo řadou různých závad. Rozměry objektu však nedovolily umístit zde výkonnější a spolehlivější křemíkové usměrňovače, proto byla v roce 1972 měnírna trvale odstavena z provozu a nakonec zrušena.

Pokud by se město rozhodlo omezit trolejbusovou dopravu na třídě Míru, bude třeba posílit napájení úseku na Sukově třídě i na křižovatce u zimního stadionu. V úvahu by pak připadlo obnovit MR 1, jejíž budova patřící VČE se dodnes nalézá poblíž letního stadionu hned vedle zrušené benzínové pumpy. Moderní měnírenské technologie totiž vyžadují mnohem méně prostoru než dřív.

MR 2 – „Semtín“

Měnírna číslo 2, kterou nalezneme pod náspem silnice kousek za vlečkovým přejezdem v Semtíně, zahájila svůj zkušební provoz už na konci prosince 1951. Původně byla také velmi malá a měla sloužit jen ve špičkách. Trolejbusová dráha byla nakonec vystavěna až do Bohdanče a měnírna musela vždy pracovat v celodenním režimu. Její dvě jednotky (2 x 500 A) bývaly také silně přetěžovány, proto bylo rozhodnuto celou stanici stavebně rozšířit a posílit její výkon o další stroj (1600 A). Stalo se tak v roce 1962. Na přelomu let 60.a 70. byly rtuťové usměrňovače nahrazeny křemíkovými (2 x 1500 A). V 80. letech hrozila měnírně likvidace v důsledku avizovaného rušení primární sítě 6 kV (viz též MR 6), k čemuž nakonec nedošlo. A tak v roce 1992 mohla být provedena další dílčí rekonstrukce stejnosměrné části technologie včetně pokládky kabelů k novému napájecímu bodu za točnou UMA. Do té doby tato měnírna neměla téměř žádnou sekundární kabelovou síť. Její dva napájecí body se nacházely přímo před budovou a proud k nim byl přiváděn závěsnými kabely.

V letech 1998 a 1999 byla celková rekonstrukce dokončena. Měnírna dostala nové suché transformátory, moderní usměrňovače, nové vybavení rozvoden vysokého napětí a byla připojena na dálkové ovládání z Polabin. Protože napájení úseku UMA – Lázně Bohdaneč stále není vyhovující (ochrany nastaveny jen na cca 600 A), bude žádoucí prodloužit v budoucnu kabelovou trasu, která nyní končí na Horkách (viz též kap.7).

MR 3 – „Jan“

Měnírna „Jan“, jejíž jméno bylo odvozeno od nedaleké původně Svatojánské ulice, se nachází poblíž sídla Ředitelství silnic a dálnic a je téměř schována mezi okolními domy. Projekty na její výstavbu pocházejí z počátku 50.let. Provoz byl zahájen v lednu 1958. Napájecí kabely vedly k Prokopovu mostu (pro oblast za Chrudimkou), na třídu Míru (pro centrum) a na Skřivánek (pro Jesničánky a Duklu). V roce 1960 přibyl čtvrtý napájecí bod v Polabinách na Hradecké ulici. Byl zřízen i jakýsi provizorní napájecí vývod do nedalekého podjezdu, avšak nebyl téměř užíván. V lednu 1960 stihl měnírnu „Jan“ požár a zničil jednu ze tří jednotek (1200 A). Na podzim téhož roku došlo vlivem přepětí v síti vysokého napětí k poškození dalšího stroje. Opravy probíhaly za provozu ještě i následujícím roce. V letech 1968 a 1969, kdy město připravovalo postupné zrušení celého trolejbusového provozu, se podařilo vyměnit všechny původní napájecí kabely o průřezu 400 mm² za nové o síle 500 mm² a ještě jejich počet zvýšit. Namísto napájecího bodu na třídě Míru vznikl vývod v Palackého ul. a nové trasy vedly do Teplého ulice a za Chrudimku. V tomto období byly postupně vyměněny i všechny tři rtuťové usměrňovače za křemíkové (3 x 1500 A).

Jak se později ukázalo, některé trasy kabelů byly vedeny nešťastnými místy. Výstavba sídliště Karlovina se podepsala nejen na historickém panoramatu města, ale téměř zdecimovala všechny napájecí kabely, které tudy vedly. Podobně se na podzemních zařízeních DP podepsala i budovatelská činnost v Palackého ulici a výstavba telekomunikační ústředny. Trasy směřující na Skřivánek a Duklu na tom nebyly o nic lépe. Po roce 1985 snad nenastal okamžik, aby některý kabel nebyl v poruše. V roce 1988 musely být kompletně vyměněny kabely do Štrossovy ulice a k Prokopovu mostu (dříve Rudé armády) za použití úplně jiné trasy, což bylo schůdnější, než bourat fontány v novém sídlišti, kde byly staré kabely zabetonovány. Výstavba měnírny MR 5 umožnila opustit původní napájecí body v Palackého ulici a v Polabinách. Volné kabely byly v roce 1992 přesměrovány do ulice 17.listopadu a v centru pak vznikly dva zcela nové napájecí úseky. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2000, kdy se podařilo vyměnit a posílit kabely vedoucí na Skřivánek a na Duklu. Předtím však nenávratně havaroval poslední starý kabelový pár vedoucí na Dašickou ulici. Naštěstí se právě dokončovala nová měnírna Na Drážce. V roce 1997 byla provedena úplná rekonstrukce měnírny „Jan“. Aby nebylo nutné na několik měsíců zcela zastavit trolejbusovou dopravu v Pardubicích, byl nejprve zprovozněn náhradní zdroj v novém přístavku. Jednalo se o malou stavebnicovou měnírnu ČKD s označením SMR-35 vybavenou jediným transformátorem 1100 kVA, který ač silně přetěžován, zdárně zajistil provoz po dobu celé akce.

Nová technologie MR 3 má jen dvě jednotky (2 x 2250 A) se suchými transformátory (namísto olejových), plynovými primárními vypínači (namísto expansních) a s napáječi řízenými mikroprocesory (namísto ASV ovládaných pneumaticky). Posledním významným mezníkem v historii měnírny „Jan“ bylo její připojení na dálkové ovládání v roce 2001.

MR 4 – „Drážka“

Špatné napájecí poměry v oblasti za Chrudimkou vedly ke snahám zřídit zde další měnírnu. Projektová příprava probíhala v polovině 60.let s tím, že realizace čtvrté měnírny nedaleko veterinární nemocnice proběhne v roce 1967. Ani prodloužení trolejbusové tratě do Pardubiček, obnovení provozu na Slovany a stavba nové linky na Židov nepřinutily příslušné orgány povolit a financovat výstavbu měnírny. Celá oblast zůstala závislá na jediném napájecím bodě v Jahnově ulici. Jediné co se tehdy podařilo, byla pokládka další kabelové trasy z měnírny „Jan“, na kterou však bylo pohlíženo jako na provizorium.

Po letech stagnace myšlenka nové měnírny opět ožila současně s plány na výstavbu trolejbusových tratí do sídliště Dubina a k Tesle-Zámečku v 80. letech. Bylo vybráno nové místo nedaleko křižovatky ulic Dašické a Na Drážce. Projekční práce byly dodavatelem několikrát přerušeny a nakonec zcela zastaveny. V roce 1998 byla zadána stavba trolejového vedení do Dubiny včetně nové měnírny. Vlastní budovu, která se zcela vymyká dosavadním strohým průmyslovým objektům, navrhl známý pardubický architekt Pavel Maleř. Jako technologie bylo využito kompaktní zařízení SMR-35, které bylo deponováno v přístavku u měnírny „Jan“. Provoz byl zahájen v létě 2000. Stanice je od počátku ovládána dálkově. Přestože se výstavba nové tratě do Dubiny opozdila, podařilo se v předstihu položit všechny kabelové trasy. Měnírna „Drážka“ má celkem 5 napájecích vývodů. Dva jsou určeny pro linku číslo 1 (Okrouhlík, Slovany), jeden zabezpečuje provoz v Sakařově ulici a dva vedou k napájecím stožárům v ulicích Na Drážce a Blahoutova. Foto měnírny najdete zde.

Jméno měnírny, stejně jako označení ulice, bylo zvoleno podle bývalé vojenské úzkorozchodné drážky, která tudy vedla od roku 1927 až do počátku padesátých let. Budova měnírny stojí přibližně na bývalém drážním tělese a kolejničky transformátoru svým směrem i rozchodem připomínají dávno zmizelou technickou památku.

MR 5 – „Polabiny“


Rozestavěná měnírna Polabiny - stav dne 8.2.1989

Paralelní chod dvou až tří měníren bez vzájemné vazby do dlouhého společného úseku vedení z Pardubic do Semtína byl velmi nebezpečný. Když v 60.letech začalo vyrůstat sídliště Polabiny, začal DP připravovat první návrhy na rozšíření trolejbusové dopravy v této oblasti. Nová měnírna měla zajistit nejen napájení nových úseků, ale vyřešit též stávající problémy. Řadu let se však nic nedělo. Sídliště bylo navrženo jako klidová zóna obsluhovaná MHD jen na okrajích. Proto i první autobusová linka sem pronikla s obtížemi a napůl nelegálně. Po zrušení měnírny „Stadion“ a po rozdělení paralelního napájení vznikaly v oblasti Trnové takové úbytky napětí, že trolejbusy s tyristorovou regulací, které se začaly objevovat ve vozovém parku, se někdy odmítaly vůbec rozjet. A za tohoto neutěšeného stavu vznikly obě nové tratě v Polabinách. Podařilo se sice prodloužit kabelovou trasu ze Stavařova na Bělehradskou ulici, ale bez znatelného zlepšení. Po ukončení objížděk (viz kap.3) směly trolejbusy jezdit do Polabin jen symbolicky v době mimo přepravní špičku.

Ve druhé polovině 80.let se stavba měnírny číslo 5 konečně rozhýbala. Když byl na podzim 1990 zahájen její provoz, včetně dvanácti nových napájecích bodů a přes 50 km dlouhé kabelové sítě, trolejbusový provoz na polabinských tratích neexistoval. Jeho postupné zavedení mohlo začít teprve teď.

Technologie měnírny byla v Pardubicích uskladněna několik let a čekala na dokončení budovy. Původně byla určena pro pražskou tramvajovou dopravu a měla být instalována v Holešovicích. Tomu odpovídají i její parametry. Dvěma velkým transformátorům s nuceným oběhem oleje náleží dva páry usměrňovačů schopných dodávat celkem 2 x 3000 A stejnosměrného proudu. Rozvodna vysokého napětí, která je propojena sběrnami se sousední trafostanicí VČE, je vybavena plynovými vypínači. Měnírna ležící nedaleko telefonní ústředny má 6 napáječových vývodů, jimiž pokrývá trolejovou síť od hlavní brány v Semtíně až k nádraží včetně všech tratí v Polabinách. Budovu tvoří betonový skelet a panely. Dnes jsou odtud dálkově ovládány všechny ostatní měnírny. Fotografie z měnírny a dispečinku najdete zde.

MR 6 – „Horka“, „Bohdaneč“ nebo „Zámeček“?

Plánované rušení sítě 6 kV v oblasti Semtína a Rybitví mělo znamenat konec pro měnírnu MR 2. Se zrušením trolejbusového provozu se však nepočítalo, proto byly zahájeny projekční práce na nové měnírně číslo 6 za točnou UMA na Horkách, kde by svým umístěním blíž k Lázním Bohdanči lépe vyhověla tamnímu napájení, zatímco úsek z Trnové do Semtína měla převzít polabinská měnírna. Záměr se nakonec neuskutečnil, protože vysokonapěťové rozvody 6 kV zůstaly v oblasti zachovány hlavně díky VCHZ, kde tvořily hlavní napájecí síť. Špatné napájení bohdanečského úseku je jedním z nejstarších dluhů vůči pardubickým trolejbusům. Také zde se v souvislosti s návrhem na prodloužení linky objevily úvahy o nové měnírně, která mohla být označena číslem 6. V 90.letech také vyvstala možnost vybavit koncovou část trati tzv.zvyšovací stanicí. Jedná se o malé zařízení, které by bez přívodu další elektřiny dokázalo eliminovat úbytky napětí v troleji. Zatím však nebylo nikde vyzkoušeno. Další možností je prodloužit stávající kabelovou trasu. Zatím posledním adeptem na označení MR 6 je měnírna „Zámeček“, která by mohla napájet plánovanou trolejbusovou trať do Černé za Bory (viz též kap.7).

>> na začátek stránky <<

MR 7 – „Vozovna“

Trolejbusová vozovna na Dukle se dlouhá léta nacházela na konci sítě, daleko od napájecích zdrojů. Proto se již v 50. letech při projektování dalších hal a rozšíření areálu uvažovalo se zřízením malé měnírny. Při dostavbě podniku v první polovině 70. let vznikla trafostanice, jejíž budova byla zhruba po deseti letech rozšířena o měnírnu. Technologii měnírny s jedním olejovým transformátorem, křemíkovým usměrňovačem (1500 A) a dvěma napáječi (areál vozovny, trať na Dukle) se jakožto kusovou dodávku od ČKD dařilo shánět a montovat jen velmi obtížně. Naštěstí v té době výrobce hledal místo, kde by mohl vyzkoušet spolupráci nové tyristorové měnírny a trolejbusů. DPmP mu nabídl nedokončenou MR 7 s tím, že ČKD urychleně dokončí montáž zařízení a po zkouškách vše uvede do původního stavu, což se také stalo. Provoz byl zahájen v roce 1984. Celý rok pak měnírna připomínala zkušební laboratoř, ale svou funkci plnila ke spokojenosti obou stran. Tyristorové napáječe výborně chránily trolejové vedení před účinky zkratů, o které v trolejbusových vozovnách zvláště v období ranních výjezdů nebývá nouze. Škoda jen, že při následné sériové výrobě nebyla těmto měnírnám již věnována taková péče, jako onomu prvnímu zkušebnímu modelu v Pardubicích. Od roku 1985 pracuje MR 7 už jen jako klasická křemíková měnírna. V roce 2000 byla napojena na síť dálkového ovládání.

>> na začátek stránky <<

Dálkové ovládání měníren

V historii pardubického trolejbusového provozu nalezneme některá technická prvenství. Podnik se velmi brzy zbavil všech rtuťových usměrňovačů a nahradil je křemíkovými, jako jeden z prvních zahájil přestavbu trolejových výhybek na rádiové ovládání a jako první v ČR vybavil všechny své trolejbusy lehkými sběrači. V oblasti zavedení dálkového ovládání měníren však patřil k posledním. Měnírny bez dálkového ovládání byly obsazeny trvalou obsluhou (MR 3, MR 5), jiné pracovaly částečně bez obsluhy vybaveny místní automatikou (MR 1, MR 2) nebo fungovaly zcela bez dozoru (MR 7) s tím, že jejich případný výpadek nahradila jiná měnírna. Příprava dálkového ovládání trvala mnoho let a představy o něm se s dobou měnily. V 80.letech se začala připravovat ovládací kabelová síť s tím, že měnírny budou vybaveny reléovými skříněmi. Podle toho také vypadá měnírna „Polabiny“, kde měl dispečink zabírat větší část prvního patra. V 90.letech začala i do této oblasti pronikat výpočetní technika a jako přenosové cesty se kromě speciálních kabelů a telefonních linek uplatňovala i bezdrátová spojení, což je případ Pardubic. Naše radiová síť má jednu malou retranslační stanici na výškové budově v centru města. Dispečink systému Dylog je vybaven několika PC a namísto velkých informačních panelů slouží obyčejné monitory. V podřízených měnírnách, kde bylo třeba nejprve provést řadu technických úprav, pracují převodníky Tecomat. První dálkově ovládanou pardubickou měnírnou se stala MR 2 po dokončení rekonstrukce v roce 1999. Následovaly MR 7 a 4 v roce 2000 a MR 3 o rok později. Nakonec byla k počítačům připojena i technologie „domácí“ měnírny MR 5 (2001).

Závěr této kapitoly bude věnován krátké vzpomínce na marný pokus zřídit spojení dopravního dispečinku se všemi trolejbusovými tratěmi a jejich konečnými na přelomu 50. a 60. let. Základem měly být závěsné kabely rozvedené po nosných lanech trolejového vedení z vozovny na Dukle do všech směrů. Jejich montáž začala v roce 1959 a skončila v roce 1961, kdy bylo zjištěno, že kabely jsou nekvalitní a tudíž nepoužitelné. V následujícím období se celá síť bez náhrady demontovala. Ještě v 80. letech bylo možné na vedení tu a tam nalézt osamělé izolátory, zbytky neúspěšného projektu. Přehled o skutečném pohybu vozidel na tratích nemají dopravní dispečeři dodnes, byť již existují moderní a méně riziková technická zařízení.

>> na začátek stránky <<

další kapitola >>

aktualizace této stránky: 03.01.2011 , http://www.trolejbus.cz